Jak citovat sám sebe (autocitace)

Ať stavíte na své závěrečné práci, odkazujete na dřívější publikaci, nebo citujete vlastní nepublikovaná data, autocitace vyžaduje stejnou péči jako citování kohokoli jiného — plus jednu věc navíc: úsudek, jestli je to opravdu nejlepší zdroj.

Základní pravidlo

Vlastní dřívější práci citujte tak, jak byste citovali jiného autora: příjmení a rok, ve třetí osobě.

Správně:

Špatně — smíchat první osobu se závorkovou citací sebe sama:

Napište to buď jako běžnou citaci, nebo jako větu v první osobě bez té nadbytečné závorky („V dřívější práci jsem zjistil(a)…“), podle toho, jestli váš obor první osobu vůbec připouští. Co nefunguje, je obojí najednou.

Příklady na této stránce jsou záměrně šablony v hranatých závorkách, ne příklady se jmény: autocitace je z definice vaše vlastní práce, takže jakékoli jméno, které bychom tu vytiskli, by byl někdo, koho jsme si vymysleli.

K čemu autocitace slouží

Autocitace odvádí skutečnou práci. Ukazuje, na čem vaše studie stojí, přiznává vaše dřívější formulace, takže jejich znovupoužití nevydáváte za nové, dává čtenáři potřebné pozadí a činí dráhu výzkumného programu čitelnou.

Problémem nikdy není autocitace jako taková. Problémem je autocitace, která není tím nejrelevantnějším, co jste mohli citovat.

Kdy je namístě

Vlastní práci citujte, když současnou studii přímo podpírá nebo ji formuje, když stavíte na metodě nebo rámci, které jste vytvořili, když ji čtenář potřebuje, aby článek sledoval, a když je opravdu tím nejlepším dostupným zdrojem, a ne jen zdrojem relevantním.

Kdy se jí vyhnout

Vynechte ji, když je souvislost okrajová, když existuje silnější nebo autoritativnější zdroj, když je její podíl v nepoměru k tématu, nebo když je motivem metrika, a ne obsah. Recenzenti a editoři si toho všimnou a vás to stojí důvěryhodnost u článku, který mají před sebou.

Citování vlastní publikované práce

Nic zvláštního neplatí: použijte běžný formát svého stylu pro daný typ zdroje. Šablony, do závorek doplňte vlastní údaje:

APA:

MLA:

Přesné pořadí prvků u článku v časopise, závěrečné práce, datové sady nebo preprintu si vezměte ze stránky s příklady odkazů svého stylu nebo z našich příruček k jednotlivým stylům — tam ta aktuální podoba žije a mezi vydáními se mění.

Citování vlastní závěrečné práce

Závěrečná práce má v každém hlavním stylu vlastní typ zdroje a čtenář potřebuje cestu k té kopii, která je rozhodná: titul, instituci, která ho udělila, a repozitář nebo databázi, kde práce leží, s URL nebo DOI.

Pokud je vaše práce pod embargem, napište to ve svém textu, protože se k ní čtenář nedostane.

Citování nepublikované práce

U rukopisu v přípravě, odevzdaného nebo v recenzním řízení je poctivým signálem právě stav, protože stav čtenáři říká, jakou váhu tomu dát:

S tímhle šetřete. Čtenář nemůže zkontrolovat rukopis, který nezíská, takže argumentace, která se na něj opírá, se opírá o vaše slovo. Pokud je práce na preprintovém serveru, citujte raději preprint — má verzi, datum a DOI.

Citování vlastních dat nebo materiálů

Kde nástroj nebo datová sada vznikly v dřívější práci, ukažte na tu dřívější práci:

Pokud je datová sada uložená v repozitáři s vlastním DOI, citujte přímo ji. Právě citace datové sady je to, co někomu umožní vaše data znovu použít, a to je smysl jejího uložení.

Slepé recenzní řízení

Ve slepém řízení vás autocitace může prozradit. Časopisy to řeší různě: některé žádají autocitace v odevzdané verzi anonymizovat, jiné je chtějí nechat a vyřeší to samy.

Kde se anonymizace žádá, časopisy obvykle uvádějí i podobu. Typicky vypadá takhle, s plným odkazem doplněným po přijetí:

Použijte formulaci, o kterou váš cílový časopis žádá, ne obecný vzor, a nechte si kopii neanonymizovaného rukopisu.

Autocitace a autoplagiát jsou dva různé problémy

Autocitace je připsání vlastních dřívějších myšlenek nebo zjištění sobě. To je správná praxe.

Problém je znovupoužití vlastního textu, aniž byste to řekli. Doporučení ICMJE to formulují v rovině publikací, ne jednotlivých vět: „Duplicitní publikace je vydání práce, která se podstatně překrývá s prací už vydanou, bez jasného, viditelného odkazu na předchozí publikaci.“ Podstatná slova jsou jasný, viditelný odkaz — vinou je zamlčení, ne překryv. (Citace je náš pracovní překlad z anglického originálu.)

Takže když znovupoužíváte podstatnou část textu z vlastní dřívější práce: citujte se s uvozovkami, parafrázujte s citací, nebo si vyžádejte povolení tam, kde autorské právo drží vydavatel. Ověřte si i pravidla svého cílového časopisu; mnohé uvádějí hranici nebo postup.

Kolik autocitací je moc?

Žádná zveřejněná hranice neexistuje a nebudeme si ji vymýšlet — pevné procento by bylo špatné u badatele, který založil úzký podobor, a stejně špatné u někoho, kdo vstupuje do přeplněného pole.

Použijte místo čísla zkoušku: šla by u každé autocitace neutrálnímu čtenáři ve vašem oboru uznat jako nejrelevantnější zdroj pro tu větu? Kde je odpověď ne, nahraďte ji nebo ji vypusťte. Pokud zkouškou neprojde několik, bude ten vzorec pro recenzenta vidět, ať už ho někdo počítá, nebo ne.

Některé časopisy a poskytovatelé financí se na míru autocitací v konkrétních situacích ptají. Pokud se ptá ten váš, platí jeho vyslovené pravidlo.

Zdroje

• International Committee of Medical Journal Editors. Overlapping publications (Recommendations, část III.D) — zdroj definice duplicitní publikace citované výš. https://www.icmje.org/recommendations/browse/publishing-and-editorial-issues/overlapping-publications.html (přečteno 22. září 2026)

Přesné formáty odkazů pro jednotlivé typy zdrojů patří citačním příručkám; apastyle.apa.org blokuje automatizované požadavky, takže tahle stránka dává šablony a odkazuje vás na stránku s příklady vašeho stylu, místo aby tvrdila pořadí prvků, které jsme dnes nemohli přečíst.